Premiér Andrej Babiš opakovaně tvrdí, že zvládnutí migrační krize nevidí v přijímání nelegálních migrantů, ale v pomoci potřebným lidem u nich doma, aby necítili potřebu odcházet. A dále říká, že řešení nespočívá v přesunu národů, ale ve vzdělávání.
Z hlediska poskytování dobré a efektivní rozvojové pomoci (resp. rozvojové spolupráce) je to určitě správně. Klíčový „detail“ tkví v tom, jestli o tom budeme jen mluvit, nebo jestli nějaký smysluplný plán dokážeme solidně zformulovat a následně také prosadit, realizovat.
Premiér bere téma migrace vážně, o tom není pochyb. Tak vážně, že se kvůli tomu rozhodl vést osobně kampaň ve volbách do Evropského parlamentu. Několikrát zmínil jako možné řešení tzv. Marshallův plán pro Afriku.
Marshallův plán působí jako magnet a je politiky po desetiletí zmiňován proto, že byl, na rozdíl od dnešních nejrůznějších „globálních partnerství pro rozvoj“, úspěšný. O globálním Marshallově plánu mluvil bývalý viceprezident Spojených států, Albert Gore, Marshallův plán pro Afriku prosazovat bývalý jihoafrický prezident Frederik Willem de Klerk. V Německu vznikla v květnu 2003 a dodnes existuje „Iniciativa pro globální Marshallův plán“ (www.globalmarshallplan.org).
Marshallův plán, resp. „Program evropské obnovy“ byl přijat americkým Kongresem 3. dubna 1948. Iniciátory a spolutvůrci plánu byli státní tajemník USA George C. Marshall (ten později jako první generál v historii dostal za realizaci plánu Nobelovu cenu míru) a prezident Harry S. Truman.
Hospodářská situace v Evropě byla po 2. světové válce zoufalá (podobně jako v Africe a na Blízkém východě dnes). Do toho přišlo velké sucho v létě 1946 a krutá zima v roce 1947.
Marshall trval na tom, že iniciativa musí vzejít z Evropy, proto každý stát vypočítal své výdaje, které bude na rekonstrukci hospodářství potřebovat. Nakonec byla dohodnuta částka 19 miliard dolarů, ale utratilo se jen 13,3 miliardy USD (v přepočtu na dnešní hodnotu se jedná asi o 120 miliard dolarů). Realizací plánu byla pověřena nově vzniklá Organizace pro evropskou spolupráci (OEEC), jejímž nástupcem je dnešní Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Američané nejprve vyslali do Evropy odborníky, kteří měli zmapovat situaci. Ti byli překvapeni zastaralými technologiemi, špatnými vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a nízkou produktivitou práce. Do Evropy proto vláda vyslala 25 000 manažerů, dělnických předáků a dělníků, aby pomohli využít amerických zkušeností.
V rámci Marshallova plánu se jen ojediněle čerpaly peníze přímo. Většina pomoci byla využita na nákup strojů a zařízení od amerických firem. Větší část finančních prostředků tedy ani neopustila Spojené státy. Marshallův plán pomohl oživit hospodářství v západoevropských zemích, což přineslo také politickou stabilitu a oslabení vlivu komunistů.
V souvislosti s úspěšnou realizací Marshallova plánu bývá neprávem opomíjen odkaz Harryho Trumana. Podle historika Paula Johnsona (Dějiny amerického národa, 2000) si Truman uvědomil, že Spojené státy jsou schopny a do jisté míry i odpovědny chránit svět nejen za války, ale i v dobách míru.
Je málo známou skutečností, že Truman měl velký zájem na tom, aby na Blízkém východě „palestinská poušť rozkvetla“. V říjnu 1949 prohlásil, že si přeje, aby „mezopotámské údolí s americkou pomocí znovu získalo úrodnost zahrad v Edenu, kde může žít 30 miliónů lidí“. Chtěl také údolí řeky Zambezi v Africe proměnit v úseky srovnatelné s údolím řeky Tennessee. Domníval se (z dnešního pohledu asi naivně), že stačí, když lidé v těch oblastech získají přístup k americkým znalostem a technologiím.
Marshallův plán pro Afriku tedy je možné považovat za ideu, která, pokud by byla realizována, má potenciál stát se katalyzátorem dalekosáhlých pozitivních změn. Podmínkou však je, aby takový plán nebyl jen souhrnem mnoha dílčích aktivit a projektů (jak se to stává různým „rozvojovým partnerstvím“), ale aby byl komplexní, koordinovaný a na budoucnost orientovaný. Dále musí mít definovatelné, měřitelné a dosažitelné cíle.
I tak není vůbec jisté, že by takový plán byl úspěšný. Země, které byly obnoveny po 2. světové válce, měly tradici podnikatelského ducha a průmyslového rozvoje. Proto finanční a technická pomoc těmto zemím způsobila výrazné zlepšení situace ve velmi krátké době necelých čtyř let. Většina afrických zemí tuto tradici podnikání a industriálního rozvoje nemá. Proto by úsilí muselo být mnohem větší, delší a komplexnější, než tomu bylo u Marshallova plánu.
Náš premiér se může pokusit iniciovat Marshallův plán pro Afriku. Podle hesla „Buďme realisté, chtějme nemožné“ z toho navzdory všem skeptickým hlasům může něco dobrého vzejít. Na evropské, resp. světové úrovni by asi nejvhodnějším kandidátem na koordinaci a realizaci plánu byla Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která se zrodila díky původnímu Marshallovu plánu.
Česká republika by se mohla pokusit o malý pilotní projekt, například v oblasti vzdělávání. Prosadit něco takového by jistě bylo těžké, nikoliv však nemožné. Harry Truman opakovaně tvrdil, že Amerika nemůže zůstat zdravá a šťastná ve světě, kde milióny lidí hladoví. To samé platí dnes pro Evropu, střední Evropu i pro Českou republiku.